Jak přežít mír? Klademe věnce na hrob padlým. Ale co ti kdo přežili?
Napadlo vás někdy, jak se žilo, když odtáhli Němci? Granáty u cesty, které trhaly dětem ruce. Ropa z potopených válečných lodí lepila delfínům plíce. Vojáci jsou domů s vědomím, co vše napáchali…
Přežít válku byla jedna věc, přežít mír byla věc úplně jiná.
Tony Judt
Dnes máme volno. Připomínáme si konec druhé světové války v Evropě. Že pro celý svět tak válka 8. května úplně neskončila a že ji každý vidí trochu jinak, než jak se píše v učebnicích, o tom jindy.
Na padlé vzpomínáme. Dává to smysl, jsme strašně rádi, že nesdílíme jejich osud, protože umřít nechce nikdo. A v tom připomínání se ozývá taky trochu iracionálního pocitu viny, mohli jsme to být my, a nejsme.
Psychologové pro to mají i jméno: syndrom přeživšího. Těm, kdo se dostali živí z koncentračních táborů, nebo příslušníkům židovského etnika, kteří se holokaustu úplně vyhnuli, tento syndrom často komplikoval život. Doporučuji četbu Sofiiny volby od Wiliama Styrona, protože právě partner krásné Sofie s tímto syndromem bojuje.
Ale padlé pohřbíme, položíme věnec na hrob, každý rok ho přijdeme oprášit, a jinak žijeme dál. Tak si teď jen připomeňme, co to znamená. Protože lidé ve válce a po válce zažívali věci, které dnes plní titulky hlavních zpráv, když se stanou jen jednomu člověku. To, co dnes vidíme jako utrpení několika málo jedinců, byla po světové válce (první i druhé) každodenní realita většiny obyvatel.
Když sever válčí s jihem a zem jde do války, v polích místo bavlny teď rostou bodláky.
Michal Tučný
Místo bavlny nebo pšenice nebo ječmene nebo zeleniny nebo vinné révy rostly bodláky, anebo taky nic. Protože zem byla spálená, čpěla jedem, hrozila nevybuchlou municí, zely v ní krátery po granátech, a místo zelených luk se do dáli táhly bahenní lázně s otisky tankových pásů. Druhý případ sedí víc na východní frontu, kde se odehrálo větší množství velkých tankových bitev.
Když vzpomínáme na válku, myslíme na rozbořené domy, propadlé střechy a díry po kulkách ve zdivu. Právem.
Ale vzpomeňme také na přírodu a na krajinu. Příroda se vzpamatuje a kupodivu právě popel zemědělskou půdu docela zúrodní. Ale lidé potřebovali jíst hned, nemohli čekat, až zafungují přirozené opravné mechanismy.
Chcete vědět, jak to dopadlo s těmi delfíny? 🎈Tento a další články o lidech v dějinách najdete v mé knize Restart dějepisu🎈
Zdroje a další čtení:
Max Hastings: Armageddon
Timothy Snyder: Krvavé země
Tony Judt: Poválečná Evropa
Karel Durman: Popely ještě žhavé